Druhý rok v Krucipüsku

Jako znovuzrozený Fénix jsem naplno vlétl do festivalového víru. Pro kapelu bylo léto vždy velmi hektické. Hráli jsme až pět koncertů každý víkend, kdy probíhaly i dvojáky či extrémní trojáky - slangový výraz pro více koncertů během jednoho dne. Bavila mě ta intenzita. Sraz u zkušebny, rychlý náklad aparátů a výjezd na daný fesťák. Skoro jako speciální jednotky na akci. Adrenalin těsně před nastoupením na pódium, diskuse v dodávce, stupidní macho fórky, pivo v kelímku, bahno, pot a bagety na pumpě.

Festivalová atmosféra je jedinečná. Lidé jsou více spojení s přírodou, hrajete s úžasným výhledem a na pódiu cítíte ten prostor. Všichni jsou také více tolerantnější, uvolněnější, dávají šanci i kapelám, které nejsou jejich šálek kávy. Máte šanci někoho zaujmout, přesvědčit ho, že potřebuje zrovna vaši hudbu ve svém životě. Na druhou stranu máte výzvy v podobě přírodních živlů jako jsou déšť, vítr nebo naopak prudké slunce.

Jednou jsme hráli v pravé poledne, mohlo být někdy koncem července, kdy se se do nás slunce opíralo tak vehementně, že jsem doslova cítil jak mi ´tečou´ struny pod náporem paprsků. Při poryvech větru nebo silném dešti zase nechcete, aby vám na hlavu spadlo tunové světlo nebo ocelová rampa z konstrukce pódia. Nicméně bzučím tady jako komár, protože na všechno okamžitě zapomenete při magických momentech. Jeden z takových neopakovatelných zážitků bylo hraní na festivalu Trutnov. Po nás totiž nastupovali Soulfly (kapela Maxe Cavalery, která vznikla po rozdělení legendární Sepultury) a jediné, co si z toho neskutečného zážitku pamatuju bylo lidské moře, které se při refrénu v Druide proměnilo v tsunami. Na pódiu jsme byli tak nahlas, že jsem cítil krev v uších. Když jsem se v jednom okamžiku ohlédl za sebe, tak jsem zahlédl Cavaleru a spol. jak se pohupujou do rytmu a paří na nás. Vepředu tsunami, vzadu Soufly. Tak tomuhle říkám šťavnatý sendvič.

Hraní skladeb ze zásadní desky Druide! byl naživo vždy zážitek.

Ale nikoli pouze festivaly živ je hudebník. Na podzim jsme se přesunuli do klubů a kulturních domů.

Nikdy nezapomenu na jedno hraní v malé vesničce na severu Čech. Bylo to někdy v listopadu a počasí už hlásilo brzký příchod zimy. Zabočili jsme na malou silničku, která se klikatila v kopcích. Všude kolem nás mlha...přepadl nás zvláštní melancholický pocit. Jako když jedete na konec světa a čekáte, jak ten konec vlastně vypadá. Bude tam stánek?

Přijeli jsme do centra vesnice ke špinavě žlutému baráku, kde byla hospoda a něco na způsob sokolského sálu. Prošli jsme hospodou (měli ještě klasické plechové téčko jako pípu), vešli do sálu a v němém úžasu obdivovali obrovský nápis ''Vítáme Krucipüsk'', který byl kolem dokola ozdobený květinami. Hm, tak to jsme nečekali. Milé, ale moc jsme nevěděli co s tím, tak proběhlo pár fórů, otázka po šatně a proviantu (basa Plzní), které jsme měli v rideru - list požadavků kapely pro promotéry.

V lednu 2009 se mi narodila dcera Klára a já byl mladý, šťastný, ale také občas brutálně unavený mladý otec. Večer před naším koncertem na konci světa Klárce nešlo moc usnout, tak jsme se celou noc střídali se ženou v houpání (doporučuji k tomuto účelu velký fitness míč). Dlouhá cesta a mlhavé počasí mi energii moc nedodali, takže lehce zelený jsem okamžitě obsadil gauč v šatně. Po zvukovce se scénář opakoval a probudili mě až kluci z kapely: ''Ty vole, Máro, nechrápej, za pět minut jdeme na pódium.''

Ok, ok, už jdu! Nasadím basu na popruh a vyrážím ze šatny. Ještě předtím jsem slyšel takový tlumený hluk, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Předkapela právě vyklízela pódium, na které se vcházelo přes tlustou divadelní oponu. Rozhrnu závěs a bum! Přede mnou k prasknutí narvaný sál, uvítací nápis celý nakřivo a publikum řvoucí naše jména.

Wow! Druhé překvapení dne. Začali jsme hrát a strhlo se peklo. V sále se potily i zdi. Naprostý masakr, totální entuziasmus a příval energie. Moje ospalost a malátnost zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a basa kvílela pod náporem groovů, které jsem do ní solil. Když jsme hráli Sexy Woodoo, tak se mi podařilo utrhnout nejtlustší H strunu. Trochu problém, když celá pecka stojí na hutném riffu hraném právě od prázdného H na pětce. Ale ten večer jsem byl fuckin´ šaman. Vytrhl jsem strunu během hraní z kobylky, zvedl vítězoslavně nad hlavu (asi jako srdce právě vytržené z těla aztécké oběti) a poté vhodil do rozvášněného davu. Můj životní rock´n´rollový moment! Zbytek pecky jsem pak dohrál o oktávu výše a dělal u toho hodně glisů a ksichtů. Vše prošlo, publikum nás milovalo a my jim dali vše, co jsme ten večer mohli.

Jedna z nejlepších nocí mého života.

Sexy Woodoo na Basinfirefestu 2008.

Po roce a půl intezívního koncertování jsme si řekli, že je čas na nové album. Naše zvukovky (zvukové zkoušky před koncertem - řeší se, jestli vše funguje tak, jak má) byly malé jam session. Vojta začal třeba hrát chytlavý groove, Jarmut se přidal s riffem a vše najednou začalo ´mazat´. Dali jsme časem dohromady docela slušnou koláž riffů a postupů, kdy jsme začali cítit, že by z toho něco mohlo být.

Moje naivní vize byla udělat desku v pokračování ducha Druide!, protože tam podle mě Krucipüsk dosáhl dokonalé kompoziční vyváženosti - skvěle napsané písničky se skoro až popovou strukturou a aranžemi v kombinaci s agresí a lyrickou magií Tomáše jako druidského frontmana. Když posloucháte pecky z Druida, tak cítíte podvědomě hrdost na to, že jste Čech. Není to takové to prvoplánové, zastydlé vlastenectví, ale tajemný, nebezpečný a výjimečný pocit sounáležitosti k lidskému kmeni u hory Říp. Když jste druid, tak místo Čech (nebo odporného Česko/Czechia) je tady najednou Bohemia a pocit hrdiny nebojácně stojícího proti drtivé převaze německého nebo ruského vlivu. Tahle nová romantická národní identita byla obsažená v Druide! a proto má pro mě velkou cenu nejenom z hudebního hlediska.

Odjeli jsme na týdenní kapelní soustředění na Tomášovu chalupu, kde prvotní nápady a kolekce riffů začaly nabývat podoby písniček. Některé skladby, jako například Shake Baby nebo Ostrov byly brutální skládačka, frustrující proces je vůbec dát dohromady. Ale pak tady byly vypalovačky jako Mamö, Jára, Kafe a Cigára nebo Dědova Víra, které z nás vypadli úplně spontánně.

Tomáš byl hodně nespokojený se svými zpěvovými linkami. Jedno ráno u kafe prohlásil: " Ty vole, já se slyšel dneska z demáčů a jenom tam řvu jak debil! To se nedá." Chtěl se oprostit od postavy šamana/druida a hlavně křiklouna. Už toho měl po letech dost. Ale já chtěl mého druida zpátky! Já chtěl toho blázna se sumčími fousky, koženou sukní a šíleným projevem. Z lidského hlediska ho ale naprosto chápu, nemůžete prostě celý život prožít jako nějaká komixová postavička. Potřebujete být sám sebou a cítit se ve své kůži. Tohle byl proces, kterým si Tomáš procházel při tvorbě desky Ámen.

Natáčení alba probíhalo během dvou týdnů ve studiu Svárov s Lukášem Martinkem jako technickým producentem. Pro mě samozřejmě obrovský zážitek. Natáčím desku se svými idoly, fanoušek se stal součástí historie. Byl jsem na to hrdý a strašně mi na desce záleželo. Dal jsem do svých basových partů vše - krev, pot a slzy. Ok, trochu přeháním, ale byla to dřina.

Pamatuji si na dost frustrující natáčení partů pro skladbu Kafe a Cigára, kde jsem měl rychlý šestnáctinový riff. Bylo už pozdě odpoledne, natáčeli jsme basu a bubny celý den a cítil jsem únavu - jak mentální, tak fyzickou. Proces byl autentický, měli jsme v jedné místnosti basový aparát s bubny a hráli vše naživo (celé pecky v kuse). Chtěli jsme co nejživější záznam rytmické sekce. Jarmut s Tomášem byli v režii a hráli s námi, abychom cítili formu a energii každé skladby. To bylo super, ale když oni udělali chybu, tak vše v pohodě, ale já a Vojta jsme museli hrát perfektně, protože nás natáčeli. Občas jsme se kvůli tomu i chytli a pohádali se, protože Jarmut s Tomášem občas dělali vtípky a kraviny. Pro ně to sice byla ohromná sranda, ale já a Vojtěch jsme museli točit znova. Byl to masakr!

Ale zpátky ke Kafe a Cigára. Pořád se nám nedařilo natočit ústřední riff tak, aby zařezával. Šestnáctiny mi začaly po x-hodinách hrání kulhat, protože jsem už prostě nemohl fyzicky. Prsty se mi třásly únavou a Vojta byl neústupný: "Ješte to není vono, Máro. Pojď dáme další pokus. Víc to posaď." Myslím, že jsem ho v tu chvíli úpřimně nenáviděl. A do toho chytré hlavy z režie hlásily fóry a rady v chaotických kombinacích. Uf, měl jsem toho po krk! V jednu chvíli jsem dokonce dal basu Jarmutovi a part zkoušel nahrát i Lukáš. Naštěstí bez úspěchu, kdy by mi ale hrdost stejně nedovolila nechat na albu jejich verzi.

Šel jsem se na chvíli provětrat ven, vyčistit hlavu. Celou desku jsem točil na svůj signature Vivian Glim. Úžasný nástroj s neuvěřitelným tónem, ale nic vám nedá zadarmo. Musíte se do něho opřít a ten tón z něho vytřískat. A to jsem teď nepotřeboval...potřeboval jsem něco přívětivějšího. Naštěstí jsem měl s sebou pár dalších baskytar (dělal jsem v té době recenze pro Muzikus) a nakonec mě zachránila Fernandes Gravity - basa, na kterou hrál první roky v Metallice Robert Trujillo. Vrátil jsem se do nahrávací místnosti a s vypětím posledních sil natočil ten správný basový part pro Kafe a Cigára. Vše sedělo, vše zařezávalo. Hurá!

Jo, studio je občas pěkná kurva. Za finální zvukový orgasmus se tvrdě platí.

Deska Ámen byla nakonec úspěšně dotažená do konce. Jedenáct pecek, jedenáct záseků v pažbě a jedenáct výzev. Na oslavu jsme dostali pečeného berana, který se rožnil na louce před studiem. Stylové zakončení natáčení a vzpomínky, které navždy zůstanou. Nenatočili jsme druhého Druide!, ale jsem hrdý na náš výkon. Riffy, zvuk a energie na Ámen jsou odrazem doby, odrazem našeho hudebního a lidského vývoje. Doufám, že se některé pecky usadily v srdcích lidí a že je provází v jejich životních momentech. S určitostí například vím, že úvodní skladba Mamö je pořád hitem v domácnosti Romana Lomtadze v Los Angeles. Vo co tu, vo co to go. Rrruš!

Technická poznámka

Moje tehdejší koncertní a studiové vybavení vypadalo takto:

1x Mesa Boogie Big Block Titan V12 (1200W dvou-kanálový zesilovač), 2x bedny Mesa Boogie Powerhouse 4x10 a 2x12, pedalboard Warwick (ten největší aluminiový kufr, co vyráběli) plný efektů - používal jsem všechno možné - namátkou můžu jmenovat MXR M-80 DI+ (pre-amp, zkreslení a DI v jednom), Digitech Super Synth Wah (kytarovou verzi na doporučení Milana Cimfe), Digitech Chorus, Ibanez Autowah, Digitech Whammy, MXR Bass Octave Deluxe, MXR Bass Envelope Filter, MXR Blow Torch atd. V podstatě mix zkreslených a synth zvuků - objevil jsem Muse a Chrise Wolstenholma, takže jsem šel po chlupatém, synťák připomínajícím zvuku basy. Bohužel jsem neměl moc příležitostí všechny tyhle inovace využít, protože zvuk Krucipüsku je jinde a přes velké PA systémy stejně zněl v mixu nejlépe čistý zvuk basy z DI. Náš zvukař Satanda (jak jsme předívali Standovi Urbanovi) si častokrát ani nevšimnul, že jsem třeba ve slokách používal chorus nebo v refrénu šlápl na zkreslení. Takže moje vášeň pro pedály a jejich využití v kapele trochu ochladla...

Ještě bych chtěl zmínit dvě signature basy Vivian Glim. Tyto nástroje jsme navrhli společně s kytarářem Honzou Vlasákem. První prototyp měl jasanové tělo, pět strun, 35" menzuru a EMG humbuckery. Druhý prototyp, který se nakonec stal mojí basou číslo jedna v Krucipüsku měl olšové tělo, 35" menzuru, dva single coil Jazz Bass style snímače Seymour Duncan Quarter Pound a hlavně tremolo (viz obrázek níže). Barvu jsme šly vybrat do autolakovny. Nejvíc se nám líbil odstín modré, který používá Jaguar. Nástroje se dočkali různých variant a byli jsme je představit i na hudebním veletrhu Musik Messe ve Frankfurtu.

Kompletní linie nástrojů k nahlédnutí ZDE

Vivian Glim s tremolo pákou - studio Svárov.